Texty | Texts

Martin Salajka

Ponorná řeka

První práce malíře Salajky (tehdy ještě studenta brněnské FaVU) se kterou jsem se setkal, byla tůňka a z ní trčící několik větví obsazených žabičkami. Vzhledem k tomu, že jsem byl porotce soutěže Arskontakt a jsem darwinista, žabky ode mě dostaly plný počet bodů. Za pozornost stálo, že obraz jsem ocenil nejen já, ale i ostatní členové jury. Zjevně zaujal mezi množstvím uměleckých tendencí nápadně připomínajících aktuální scénu.

Salajka později přestoupil do mé školy a před několika lety absolvoval. Zároveň se přestěhoval do velkoměsta, ale ani zde nezapomněl, že je rybářem a vytrvalým psovodem. Charakteristickým rysem jeho práce se zdají býti právě tyto dvě vášně spojené historickou náchylností k dekadenci. Jako by pokračoval v linii českého umění — naznačené Váchalem, Kubínem a na druhé straně i Reynkem. Příroda a v ní se rodící fantaskno.

Sedě dlouhé hodiny na břehu, upíraje oči na hladinu, čekaje na sumce či jinou rybu, má dosti času na to, aby se jeho duše ponořila do hloubi, kráčejíc těmto tvorům naproti. A nejen jim. Z hlubin se vynořují společně s axolotly další přízraky i rezidua jeho neklidné duše. Stejně jako se řeka točí, kroutí a často i mizí jako Punkva v hlubinách skal, tak Salajkova mysl odpíchnutá od reality bloudí v hlubinách více či méně kalných, kam jen občas šlehne světelný záblesk expresivního slunce.

Čtvernohý kamarád Fjodor, věrně malíře provází i na těch nejdivočejších toulkách metropolí, kde nyní nalezl svůj ateliér. Stává se jakýmsi svorníkem mezi již známým přírodním živlem a atakem tepající metropole. Citlivě reagujícího malíře tak provází určitý přírodní sentiment i při volbě námětů z městského prostředí. To není delirium tremens, ale voda z mrtvého ramene moravské řeky, co se hrne do jeho pokoje. Měsíční svit dopadající na jeho tvář je totožný se svitem kreslícím vlnky na vodní hladině.

Salajkovy obrazy disponují vysokou mírou přitažlivosti. Jejich síla není v excelentně zvládnutém rukopisu (i když k němu nemám výhrady), ale pramení z přirozené energie a přesvědčení, že stojí za to zabývat se svými privátními pocity v širší souvislosti. Voda i město ale nejsou natolik privátní, aby nemohly přesvědčivě komunikovat s širší diváckou obcí.

Práce nekamuflující svůj osud bude přitažlivá vždy, bez ohledu na formální tendence, které nemusí nezbytně opomíjet. Panu Salajkovi přeji, aby vypustil ze svých hrníčků mnoho tajemných dušiček, a naplnil tak moji důvěru v jeho talent.

Michael Rittstein

Sinking River

The first work by the painter Salajka (then student of the Brno Faculty of Fine Art) I saw, was a pool with several protruding branches occupied by small frogs. As I was a juror of the Arskontakt competition and being Darwinist, the frogs acquired the highest number of points from me. It is remarkable that the painting was appraised not only by me but also by the other jury members. It apparently captivated our interest amongst the plenty of artistic tendencies strikingly reminding of the contemporary scene.

Later on, Salajka moved on to my school and graduated a few years ago. He also moved to a metropolis but he did not forget being a fisherman and relentless whipper. Exactly these two passions of his, joined with historical inclination towards decadence, seem to be the distinctive feature of his work. As if he linked up to the line of the Czech art indicated by Váchal, Kubín as well as – on the other hand – by Reynek. The nature and fantasy born therein.

While sitting on the riverside for long hours, watching the water level, waiting for a catfish or another one, he has got plenty of time to immerse his soul into the depth, walking ahead to meet these creatures. And not only them. The other phantoms and residues of his soul emerge from the depths, hand in hand with the axotles. The same as the river revolves, meanders and sometimes even disappears as the Punkva in the depths of the rocks, Salajka’s mind shifts away from reality and wanders in the dim depths where only a light beam of the expressive sun penetrates occasionally.

The painter’s four-legged friend Fjodor accompanies him at his wildest wanderings about the metropolis, where he has got his new atelier. He has become some kind of a bolt between the familiar natural element and the attack of the pulsating city. The sensitively responding painter is accompanied by a certain natural sentiment in his selection of themes from the city environment. It is not delirium tremens, but the water of the dead branch of the Moravian river, that is pouring into his room. The moonlight falling to his face is the same as the light drawing wavelets on the water surface.

Salajka’s paintings are extremely attractive. Their strength is not only in the excellently mastered autobiography (though I have no reservations thereto) but originates from the natural energy and persuasion that it is worthy to explore private feelings in wider context. The water and the city are nevertheless not private to the extent to prevent convincing communication with wider public.

A work, which is not camouflaging its destiny, shall be attractive for ever, regardless formal tendencies that it need not necessarily forget. I whish Mr. Salajka to loose off many mysterious souls from his pots and to fulfil thus my trust into his talent.

Michael Rittstein