Martin Salajka
Temnota nemusí být jen zlá a neznámo nebezpečné. V naší běžné existenci se zpravidla pohybujeme v nastavených kulisách všedních rituálů a povrchních sebe-reflexích. Duše, život a mechanismy lidské individuality jsou však vpravdě vrstevnatější a rozprostřeny do řady dalších faset a rovin. Zakoušení tohoto rozšířeného či hlubinného světa záleží pak na odvaze, touze, intuici a svébytném osobním nastavení každého z nás.
Martin Salajka se na cesty takového hledání a poznávání vydává, zdá se, se samozřejmou a přímou rozhodností. Ve svém ateliéru zviditelňuje na komorních i rozměrných plátnech cosi nutkavého a neodbytného. To se nalézá za hrází konvenčních vzorů a domněle stabilní konstelace okolí. Dychtivě a nekompromisně odsouvá iluze, odkrývá pověstný Májin závoj a vstupuje do spletitých prostor prosycených tajemnou atmosférou. Zde se nepozorovaně mísí sny, podvědomí i malířova imaginace stejně jako zážitky z přírody, četby, hudby a vlastního vzpomínání či rozjímání. Ve výsledku hledíme na prostoupení řady podprahových asociací, sekvencí i fragmentů utvářejících novou kompaktní scenérii. Do ní autor vkládá jakýsi příběh evokovaný a rozehraný nejrůznějšími motivy a symboly.
Již od začátku svého malířského usilování a vypjaté fascinace zvoleným tématem byl Salajka váben především vodním živlem – tedy jedním ze základních elementů rámujících naší existenci. Sem soustřeďuje veškeré dění. Vznikají tak cyklická podobenství zrodu, života, smrti i věčných návratů. V clonách barevných lazur se pod ukrývající klidnou hladinou setkáváme s ne-skutečnými výjevy. Proplouvající archetypální postava potápěče (snad jakési malířovo alter ego) se noří do hlubin a hledí na základní matérii, krajinu ticha, jemné proudění, drobná překvapivá zákoutí i neustávající pohyb. Zde jako zřící pozorovatel i aktér přihlíží nemilosrdným, přeci však zákonitým fázím a podobám života. Schoulené zárodky, plovoucí embrya a procitající bytosti se prolínají mezi útesy, chaluhami a rybami. V tom jinde had či uhoř stahuje ke dnu utopence a konečně se dušičky na gnostický způsob vracejí ke svému počátku, k jednotě. Zobrazené duše hrají ostatně v této Salajkově fantazijní poetice a spletité ikonografii důležitou roli. Jsou výrazem obnovy, transformace a naděje – únikem, kontinuitou i spočinutím. Volně stoupají vzhůru otevřeným prostorem ve vertikálních světelných kuželích. Opouštějí dno, temné kalné hlubiny a ubírají se k vyšším prozářeným sférám. V jakýchsi oslnivých tubusech se vydávají na pouť mířící k dalším metamorfózám nezničitelné energie.
Salajkovy novější obrazy předkládají surreálné a přitom čímsi pravděpodobné vize na pomezí dalších elementů. Země a vzduch – krajina a otevřené nebe – se objevují stále častěji. Ponurá šedavá škála i barevné žhnoucí akcenty formují široké horizonty, stinné rokliny, obnažené koruny stromů, daleká pohoří a zátoky zrcadlící vzrušený kosmos vytvářejí neklidné jeviště. V až barokní složitosti a mytologické nadčasovosti se zde odvíjejí působivé příběhy a naznačují blíže nedořečené osudy. V přírodních, ale i městských scenériích se také zjevují bytosti lidské i zvířecí. Temné siluety chodců, pozastavení osamělých poutníků či melancholičtí průvodci krajem se setkávají se symbolicky nahlíženými vlky (animální čistota duše), sovou (kontinuální moudrost) či jelenem (zranitelná oběť). Divák tak před obrazy vnímá jednotlivé události a zároveň je vtahován do celkového rozpoložení napověděné situace. Další kroky k hlubší interpretaci jsou už jen na něm. Malíř s až lynchovskou nedoslovností a dionýskou pudovostí aranžuje momenty na pomezí snu a bdění, rituálu a příběhu, legendy a skutečnosti či vize a zážitku.
Salajkovy barvy nejsou chorobné, ale umocňují jen předestřené motivy. Jeho způsob obrazového vyprávění není prvoplánově dekadentní, ale v dramatické nadsázce reálně naléhavý a uvěřitelný. Krajinu, člověka i zvířata pojímá jako nedílnou a rovnocennou součást živelného koloběhu. Démonismus přírody je někdy strašidelně pohádkový (zde si lze vzpomenout na Panušku, Enzora či Kubina), jindy snově melancholický (Preisler, Kupka, Kobliha). Osamělé postavy v různých dějích jsou v podstatě personifikací střetu dobra se zlem, světla tmy, cesty a bloudění (Konůpek, Váchal, Bílek). Salajka tím navazuje na některé odkazy minulosti, avšak s vlastním a originálním uchopením, které oslovuje současného diváka. S osobním nasazením a zkušeností vypráví nadčasové příběhy o neustálém jitření a toužení lidské duše.
Radan Wagner
——————————————————————————————————
Ponorná řeka
První práce malíře Salajky (tehdy ještě studenta brněnské FaVU) se kterou jsem se setkal, byla tůňka a z ní trčící několik větví obsazených žabičkami. Vzhledem k tomu, že jsem byl porotce soutěže Arskontakt a jsem darwinista, žabky ode mě dostaly plný počet bodů. Za pozornost stálo, že obraz jsem ocenil nejen já, ale i ostatní členové jury. Zjevně zaujal mezi množstvím uměleckých tendencí nápadně připomínajících aktuální scénu.
Salajka později přestoupil do mé školy a před několika lety absolvoval. Zároveň se přestěhoval do velkoměsta, ale ani zde nezapomněl, že je rybářem a vytrvalým psovodem. Charakteristickým rysem jeho práce se zdají býti právě tyto dvě vášně spojené historickou náchylností k dekadenci. Jako by pokračoval v linii českého umění — naznačené Váchalem, Kubínem a na druhé straně i Reynkem. Příroda a v ní se rodící fantaskno.
Sedě dlouhé hodiny na břehu, upíraje oči na hladinu, čekaje na sumce či jinou rybu, má dosti času na to, aby se jeho duše ponořila do hloubi, kráčejíc těmto tvorům naproti. A nejen jim. Z hlubin se vynořují společně s axolotly další přízraky i rezidua jeho neklidné duše. Stejně jako se řeka točí, kroutí a často i mizí jako Punkva v hlubinách skal, tak Salajkova mysl odpíchnutá od reality bloudí v hlubinách více či méně kalných, kam jen občas šlehne světelný záblesk expresivního slunce.
Čtvernohý kamarád Fjodor, věrně malíře provází i na těch nejdivočejších toulkách metropolí, kde nyní nalezl svůj ateliér. Stává se jakýmsi svorníkem mezi již známým přírodním živlem a atakem tepající metropole. Citlivě reagujícího malíře tak provází určitý přírodní sentiment i při volbě námětů z městského prostředí. To není delirium tremens, ale voda z mrtvého ramene moravské řeky, co se hrne do jeho pokoje. Měsíční svit dopadající na jeho tvář je totožný se svitem kreslícím vlnky na vodní hladině.
Salajkovy obrazy disponují vysokou mírou přitažlivosti. Jejich síla není v excelentně zvládnutém rukopisu (i když k němu nemám výhrady), ale pramení z přirozené energie a přesvědčení, že stojí za to zabývat se svými privátními pocity v širší souvislosti. Voda i město ale nejsou natolik privátní, aby nemohly přesvědčivě komunikovat s širší diváckou obcí.
Práce nekamuflující svůj osud bude přitažlivá vždy, bez ohledu na formální tendence, které nemusí nezbytně opomíjet. Panu Salajkovi přeji, aby vypustil ze svých hrníčků mnoho tajemných dušiček, a naplnil tak moji důvěru v jeho talent.
Michael Rittstein
Martin Salajka
The darkness need not be only evil and the unknown need not be only dangerous. In our current existence we usually circulate within the pre-set scenes of everyday rituals and superficial self-reflections. The soul, the life and the mechanisms of human individuality are nevertheless much more stratified and spread into the range of other facets and layers. Experiencing this extended or deepened world depends on the courage, longing, intuition and original setting of each of us.
Martin Salajka has set out on this journey of searching and cognition with seemingly natural and straightforward decisiveness. In his atelier, Salajka visualises something urgent and persistent in both his intimate and sizeable paintings. All that occurs beyond the border of conventional templates and apparently stable ambience constellation. He eagerly and uncompromisingly pushes aside illusions, uncovers the legendary veil of Maya and enters the intricate space replete with mysterious atmosphere, where dreams, subconsciousness as well as the painter's imagination and experiences from nature, literature, music and his own memories or contemplations – unnoticed – mix together. We can finally see infiltrating range of subliminal associations, sequences and fragments, forming a new and compact scenery, into which the author inserts a story evoked by and rippling with various motives and symbols.
Since the beginning of his endeavours as painter and extreme fascination by the selected theme, Salajka has been enticed mainly by the element of water – one of the key elements framing our existence. This is where he concentrates all the happening. This gives rise to periodic parables of the birth, life, death and eternal regressions. We can meet unreal and fantastical sceneries in the diaphragms of colour glazing under the sheltering calm water-level. The swimming archetypal figure of a diver (maybe the painter's alter ego) is diving into the depths to watch the elementary substance, the landscape of silence, fine currents, tiny surprising nooks and unceasing movement. Here, as a knowing observer and actor alike, he watches the merciless but inevitable phases and forms of life. Curled foetuses, floating embryos and awakening figures navigate through cliffs, seaweed and fish. Suddenly, somewhere else, a snake or eel draws down a drowned body and – eventually – the souls in a gnostic way return to their origin, to the unity. After all, the souls play an important role in this Salajka's fanciful poetics and complex iconography. They are an expression of a renaissance, transformation and hope – an escape, continuity as well as rest. They raise up through to open space in vertical light beams. They leave the bottom, obscure and dim depths and set out for the higher and illuminated spheres. In some kind of glaring tubes the souls start their journey aiming at further metamorphoses of the imperishable energy.
Salajka's later paintings present surreal, but still somehow probable visions on the borders with other elements. Earth and air – landscape and open sky – appear more and more frequently. The grim and grey scale as well as colour and fervent accents form the wide horizons, shady ravines or bare treetops. Faraway mountains and coves reflecting excited space create together a restless stage. Through nearly baroque complexity and mythological general validity, we can see impressive stories taking place in here, hinting the unclear destinies. In both natural and city sceneries there are also human and animal beings occurring. Dark silhouettes of walkers, still standing lonely wayfarers or melancholic guides through the country meet symbolically expressed wolves (animal purity of soul), an owl (continuous wisdom) or a deer (vulnerable victim). The spectator therefore perceives separate events and is at the same time drawn into the overall mood of the hinted situation. Further steps towards deeper interpretation depend only on the spectator himself. The painter uses nearly Lynchian inexplicitness and Dionysian animalism to arrange moments in the borderline between dreams and vigilance, ritual and story, legend and reality or vision and experience.
Salajka's colours are not pathological – they only amplify the presented motives. The way of his imagery story-telling is not decadent in the first plan, but realistically urgent and credible in its dramatic hyperbole. He envisages the landscape, the humans and the animals as an integral and equal part of the elementary cycle. The demoniac character of the nature is at one time ghostlike fairy (reminding of Panuška, Enzor or Kubin), at other time dreamingly melancholic (Preisler, Kupka, Kobliha). The lonesome figures in various stories in essence personify collision of the good and the evil, the light and the dark, the journey and the astray (Konůpek, Váchal, Bílek). Salajka thus refers to certain legacy of the past, while preserving his own and original interpretation addressing the contemporary spectator. With passion and based on personal experience, Salajka is telling generally valid stories about perpetual stirring and longing of a human soul.
Radan Wagner
——————————————————————————————————
Sinking River
The first work by the painter Salajka (then student of the Brno Faculty of Fine Art) I saw, was a pool with several protruding branches occupied by small frogs. As I was a juror of the Arskontakt competition and being Darwinist, the frogs acquired the highest number of points from me. It is remarkable that the painting was appraised not only by me but also by the other jury members. It apparently captivated our interest amongst the plenty of artistic tendencies strikingly reminding of the contemporary scene.
Later on, Salajka moved on to my school and graduated a few years ago. He also moved to a metropolis but he did not forget being a fisherman and relentless whipper. Exactly these two passions of his, joined with historical inclination towards decadence, seem to be the distinctive feature of his work. As if he linked up to the line of the Czech art indicated by Váchal, Kubín as well as – on the other hand – by Reynek. The nature and fantasy born therein.
While sitting on the riverside for long hours, watching the water level, waiting for a catfish or another one, he has got plenty of time to immerse his soul into the depth, walking ahead to meet these creatures. And not only them. The other phantoms and residues of his soul emerge from the depths, hand in hand with the axotles. The same as the river revolves, meanders and sometimes even disappears as the Punkva in the depths of the rocks, Salajka's mind shifts away from reality and wanders in the dim depths where only a light beam of the expressive sun penetrates occasionally.
The painter's four-legged friend Fjodor accompanies him at his wildest wanderings about the metropolis, where he has got his new atelier. He has become some kind of a bolt between the familiar natural element and the attack of the pulsating city. The sensitively responding painter is accompanied by a certain natural sentiment in his selection of themes from the city environment. It is not delirium tremens, but the water of the dead branch of the Moravian river, that is pouring into his room. The moonlight falling to his face is the same as the light drawing wavelets on the water surface.
Salajka's paintings are extremely attractive. Their strength is not only in the excellently mastered autobiography (though I have no reservations thereto) but originates from the natural energy and persuasion that it is worthy to explore private feelings in wider context. The water and the city are nevertheless not private to the extent to prevent convincing communication with wider public.
A work, which is not camouflaging its destiny, shall be attractive for ever, regardless formal tendencies that it need not necessarily forget. I whish Mr. Salajka to loose off many mysterious souls from his pots and to fulfil thus my trust into his talent.
Michael Rittstein